PRAVĚK | Mikroregion Šumava Západ

První doklady osídlení Šumavy člověkem pochází již ze starší doby kamenné (paleolitu). Hojně zde nacházíme zbytky štípané industrie, používané v každodenním běžném životě paleolitického člověka, což dokazuje, že již v raných lidských dějinách zde muselo být lidské osídlení a jeho příbytky stále čekají na badatele, jenž bude mít tu čest si je vykopat a řádně prozkoumat.

Mezolitická lokalita na Modravských pláních

Nejvyšším a nejstarším doloženým sídlištěm v Čechách je mezolitická lokalita na Modravských pláních v blízkosti Roklanského potoka.

To, co pravděpodobně lákalo mezolitické lovce-sběrače na Modravu, byly sezónní potraviny jako brusinky, borůvky a lískové oříšky. Líska se na Šumavě i v okolí Modravy vyskytovala hojně, ořechy byly velmi vyhledávanou potravou. Daly se skladovat přes zimu a navíc, měly vysokou kalorickou hodnotu. V ořechách nacházíme i vysoký podíl bílkovin, který je stejně vysoký jako podíl u drůbežího masa.

Výhodou tak vysoké nadmořské výšky bylo pozdější dozrávání těchto plodin než v nížinných oblastech. Tedy pokud měli naši předci stanici někde podhůří, potrava jim tu dozrávala dříve a s jejím odchodem se pouze přesunuli do vyšší polohy, kde byl sběr daných plodin ještě možný.

Roklanský potok byl navíc bohatý na lososy. Rybolov poskytoval příjemné obohacení jídelníčku o vysoce výživnou rybu.

Lovečsko sběračské populace nacházíme skrze celý šumavský region. Zbytky osídlení jsou nalezené rovněž u lipenské přehrady. Je možné, že tuto lokalitu mohla využívat stejná skupina lovců sběračů jako Roklanský potok.

Nálezy místní štípané industrie z obou lokalit ukazují, že mezolitičtí Šumavané udržovali styky s protilehlou bavorskou stranou. Jejich nástroje jsou totiž vyrobené z bavorského rohovce, který se musel dovážet a následně distribuovat mezi jednotlivé šumavské osady. Vyráběli se z něj mikrolity, rydla, oštěpy, pěstní klíny aj. Výzkum osídlení době kamenné na Šumavě je velice zajímavý, podává nám informace o životě v horských oblastech.

Člověk doby kamenné byl velmi silně ovlivňován přírodními podmínkami a jeho změnami. Své osídlení přizpůsoboval přirozeným tahům zvěře, které lovil a v blízkosti těchto tahů si vytvářel své stanice, mezi kterými sezóně migroval.

Časté pravidelné přemisťování populací i na delší vzdálenosti bylo tehdy velmi běžné. Nechodily však jen tak nahodile. K orientaci v krajině využívali vodních toků, které poskytovaly zásoby vody i potravy, ale umožňovaly navíc se přemístit pohodlným způsobem na velmi velké vzdálenosti a objevovat tak nová loviště i zásoby surovin pro výrobu nástrojů, aniž by dotyčný ztratil představu, odkud vyšel.

Dalšími důležitými body byly kopce a skalní útvary. Výšinná poloha pro nás dnes znamená určité nepohodlí při chůzi, ale pro pračlověka tato námaha nebyla námahou, býval odolnější.

Těžší terény byly navštěvovány i za účelem průzkumu a vyhledání nových zdrojů pazourkového kamene. Ten však nebyl úplně všude a musel se velmi často dovážet i z dost vzdálených končin. Tak vznikají první dálkové cesty, které se postupem dějin rozvinou ve velmi sofistikovaný obchodní systém.

Ani v hlubokém pravěku člověk nežil odříznut od dění v okolím světě. Ačkoliv jednotlivé stanice musely být plně soběstačné a obstarávat si zásoby potravy, vyrábět oděvy a stavět si obydlí, tak právě kvůli pazourku si musel udržovat kontakty s dalšími osadami. Kožešiny, maso, oděvy, nádoby, ozdoby, kamenné nástroje aj. - to vše se směňovalo.

Budovaly se i společná místa pro setkávání se vzdálených komunit, kde probíhal směnný obchod, ale i tehdejší kulturní a rituální život.

Objevovaly se i vzácnější suroviny jako obsidián, jantar a jiné polodrahokamy. Starší a střední doba kamenná položila základy a vytyčila v krajině body, které budou důležité i pro další vývoj osídlení.

 

S proměnami klimatu lidé přizpůsobovali svůj životní styl a z jihovýchodu se přes balkánské území začíná do Evropy šířit neolitický – usedlý zemědělský – styl života, který bude žádat i nový přístup ke krajině.

I v mladší době kamenné se na Šumavě nalézají kamenná výšinná sídliště, nevzdálená až toliko starým lovecko-sběračským stanicím.

Lidé se přizpůsobili novému životnímu stylu, kdy pro ně přestaly být důležité tahy zvěře a osídlení volili podle vhodnosti půdy k zemědělství.

Kromě zemědělství se rozvíjí i další sféry života člověka, objevují se mnohem dokonalejší a propracovanější nádoby a zlepšuje se technologie vypalovacích pecí, které umožňují vyrobit odolnější keramiku.

Rovněž se rozvíjí textilní výroba, které nezahrnuje pouze tkaní látek, ale i barvířství. Již v této době se vyskytují bohatě barvené textilie, barvivo je získáváno z okolního rostlinstva, ale rovněž se i dováží.

Zatímco u lovců-sběračů by měl každý člověk umět od každého něco, v neolitické hierarchicky uspořádané společnosti se již může věnovat výhradně svému řemeslu. Hrnčíř se nemusí věnovat zemědělství, zemědělec si nemusí tkát oděv, výrobce nástrojů vyrábí jen nástroje. To sice přináší mnohem větší závislost na společenském systému, více se rozvíjí sociální inteligence, která nemusí být použita jen výhradně pozitivně, ale rovněž to znamená zdokonalení řemesel a technologie výroby.

Pro udržení společenského systému vzniká úplně nová společenská vrstva – kněžský stav. V neolitu vzniká důmyslný náboženský systém, který již nemá na starost pouze přinést jen hojnost potravy či přivolat déšť. Má rovněž za úkol udržet složitě rozvrstvený společenský systém v chodu a udržet výrobní vrstvu bez rebelie k vrstvě, kterou je společnost vedena. Zde vzniká podhoubí, které se v dalších dějinných epochách vyvine ve vládnoucí teokracii.

Na rozdíl od lovců sběračů, kteří dávali přednost udržovat společenství menší a měli okolo tří potomků z obav, aby je uživili, ta neolitická ze svého počátku a expanze dává přednost mnohočetné rodině, klidně i o patnácti dětech.  

To vyžaduje dostatek zemědělské půdy pro jejich uživení. Nová zemědělská půda se získává vypalováním lesů – žďářením, což ubírá přežívajícím lovcům-sběračům jejich prostor pro vlastní hospodaření.  Staré lovecko-sběračské stanice a osady zanikají a nedaleko nich rostou rozlehlejší neolitická sídliště s políčky zemědělské půdy, která však kvůli žďáření nejsou trvalá.

Žďáření vydrželo na některých územích východní Evropy až do devatenáctého a dvacátého století, tento proces byl tehdy zaznamenán etnografy.

V prvním roce se les pokácel a kmeny se nechaly schnout do následujícího, kdy se spálily a ve třetím roce se zbytky větších zuhelnatělých kusů stromů rozbily a selo se.

Kromě zemědělství člověk domestikuje okolní zvěř a vznikají pastvy.

Velké sídliště s velkým množstvím lidí v těsné blízkosti domestikovaných zvířat však vytváří skvělé prostředí pro propukání epidemií a v Evropě nalézáme díky dnes již velmi rozvinutým metodám archeologie první doklady moru. Rozbor masového hrobu ve Švédsku odhalil nejstarší známý kmen bakterie Yersinia Pestis způsobující mor. Tyto epidemie se pravděpodobně podepsaly na úpadku neolitické společnosti.

Na Šumavě však morové epidemie nejsou doložené a můžeme předpokládat, že se jim tato pohroma s nejvyšší pravděpodobností vyhnula, neboť sídliště zde jsou mnohem menší než v jiných oblastech.

Doba keltská

Velmi zajímavým obdobím pro Šumavu je doba železná, jež dělíme na období starší, zvanou doba halštatská, a mladší, dobu laténskou. Laikům je známější pojem doba keltská.

Toto období přineslo velký rozmach a rozvin řemesel. Kromě nové znalosti zpracování železa, dochází k vynálezu hrnčířského kruhu umožňující zpracování dokonalejší keramiky, ale i rozmach sídel zvaná oppida a tehdejší „knížecí“ dvorce.

Ani šumavskému kraji se nevyhýbalo toto osídlení, v našem kraji můžeme objevit lokalitu kladoucí badatelům mnoho otázek – hradiště Obří Hrad.

Toto překrásné místo se nachází v blízkosti Kašperských Hor, mezi Nicovem a Popelnou.

Jedná se o výšinné osídlení, jehož účel je dodnes obestřen tajemstvím. Obří Hrad vykazuje naprosto minimální množství artefaktů, což vylučuje, že by se jednalo o klasické sídliště. Pravděpodobně mělo funkci sakrální a shromažďovací. Mohl se zde odehrávat rituální život pravěkých Šumavanů nebo objekt mohl mít i obrannou funkci např. při válečných konfliktech, neboť Obří Hrad je nejvýše položeným hradištěm na území České republiky.

Vzhledem k tomu, že se nedaleko nacházejí další výšinná sídliště doby železné – Sedlo u Albrechtic, Věnce u Lčovic, tentokrát již s nálezy, které jasně odkazují a intenzivní sídlištní aktivitu místních obyvatel, není vyloučeno, že Obří Hrad mohl být jakýmsi strážným hradištěm a shromaždištěm při násilném ohrožení místních.

Pokud skutečně měl strážní funkci, mohl i s jinými hradišti v případě ohrožení komunikovat skrze kouřové signály stejně jako v pozdějších středověkých dobách nedaleký hrad Kašperk s plzeňskou Radyní.

Ale to jsou pouze teorie, které pro chudou nálezovou situaci artefaktů, nelze doložit. Vycházíme jen z výborné a těžko dostupné polohy, z které je krásný rozhled do Kašperských Hor, stejně jako z nedalekého Sedla u Albrechtic.

Po Keltech v Čechách sídlí germánské kmeny Markomanů. Jejich osídlení na území Šumavy však není známo.

V antických spisech z počátku prvního století se dočítáme o Gabrétě ve spojitosti s markomanskými kmeny. Z těchto spisů, jejichž autorem je Strabón, se nedá přesně určit co to Gabréta je. Jedná se o les? Hory? Zalesněné hory? Víme jen, že slovo Gabréta je keltského původu. Z dalších antických pramenů, z druhého století od zeměpisce Claudia Ptolemaia, se dozvídáme o Gabrétě toto: Má se nacházet někde pod Sudetami, severně odděluje Markomany, je vedle kmene Naristů, druhý přítok Dunaje směřuje od severu jakoby ke Gabrétě.

Ačkoliv Balbín ztotožnil Gabrétu se Šumavou a mnohými je to tak z tradice vykládáno, tak ryze z vědeckého hlediska nemůžeme říci, že Gabréta skutečně Šumavou je, nevíme ani, zda se jedná o les, hory či obojí.

Gabréta je vždy zmiňována jako dělící území, nad kterým se nacházejí Markomané. To ale zahrnuje široké území od jižního Německa, Rakouska a Šumavy, tedy Gabréta mohla být kdekoliv v této oblasti – buď hory, nebo jen les.

Přesné okolnosti zániku keltské populace a nahrazení Germány nejsou úplně zcela jasné. Víme jen, že během posledního století před naším letopočtem dochází k radikální úbytku keltského obyvatelstva.

Germánští Markomani se udržují na území Čech až do období konfliktu s říší římskou. Tento konflikt způsobí tak silný úbytek germánských obyvatel na českém území, že během stěhování národů nebudou muset Slované získávat českou zem násilně, tak jako třeba na Balkáně. Přijdou v podstatě do liduprázdné krajiny s tak malým počtem obyvatel, že ti nebudou slovanské kolonizaci území vynakládat žádný odpor.

Zdroj textu: Mgr. Lucie Hotová – historik